Jaderný vědec Anil Kakodkar vysvětluje: Jak se Pokhran stal
Před 20 lety, 11. května 1998, provedla Indie jaderné testy. Jaké byly okolnosti, které vedly k testům? Co z nich Indie získala? Mohlo testování proběhnout jindy?
Premiér Atal Bihari Vajpayee na testovacím místě v Pokhranu s šéfem DRDO A P J Abdulem Kalamem (vlevo) a předsedou AEC a tajemníkem DAE R Chidambaramem. (Expresní archiv) Anil Kakodar, jaderný vědec, byl ředitelem Bhabha Atomic Research Center, když Indie prováděla jaderné testy v Pokhranu v květnu 1998. Aktivně se také podílel na jaderných testech v roce 1974. Od roku 2000 byl tajemníkem ministerstva pro atomovou energii a předsedou Komise pro atomovou energii, tyto funkce zastával devět let; během jeho působení ve funkci předsedy AEC byla vyjednána dohoda o civilní jaderné spolupráci. Dvacet let po Pokhranovi 1998, vypráví tento web proč a jak Indie testy provedla a získala z nich.
Číst | Jaderné testy Pokhran: O dvě desetiletí později
Proč byly testy v té době pro Indii tak důležité?
Základem globálního jaderného vládnutí po druhé světové válce byla NPT (Smlouva o nešíření jaderných zbraní) a rozdělila svět na P-5 a další. Indie, ačkoli plně začleněna do mírového využití atomové energie, nebyla s tímto diskriminačním světem příliš spokojená. Pamatuji si (Dr Homi) Bhabha několikrát řekl, že Indie dokáže vyrobit bombu za 18 měsíců. Z různých důvodů se tak nestalo, ale došlo k velmi hlubokému nepohodlí s diskriminačním režimem. Pak v 90. letech přišla (vyjednávání) CTBT (Smlouva o úplném zákazu zkoušek). To přineslo zapeklitou situaci. Pokud bychom podepsali CTBT, navždy bychom uzavřeli naši jadernou možnost. Pokud bychom odmítli podepsat, museli bychom výslovně uvést, proč podepsat nechceme. Přesné datum si nyní nepamatuji, ale v té době byl stanoven termín pro podpis CTBT. Bylo to někdy v roce 1998, po květnu.
Další věcí samozřejmě bylo, že po roce 1974 Pákistán aktivně začal získávat jaderné zbraně. Čína sdílela technologie a materiály s Pákistánem a bylo to veřejně známé. Indické ozbrojené síly velmi dobře věděly, že pákistánská armáda má jaderné zbraně. A tak nastala situace, kdy Indie čelila dvěma protivníkům schopným jaderných zbraní. Pokud by Indie musela pokračovat ve svém podnikání, včetně podnikání v oblasti vlastního rozvoje, nemohla by to dělat pod hrozbou dvou jaderných protivníků. Museli jsme mít odstrašující prostředek.
Byly tam i jiné geopolitické důvody, ale jde o to, že situace dospěla do takové úrovně, že jsme se museli rozhodnout (otestovat). Proces prošel několika premiéry.
Dr. Abdul Kalam sehrál klíčovou roli, když Indie testovala své jaderné zbraně v Pokhranu v roce 1998, kdy byla u moci vláda Vajpayee. Takže bezprostředním spouštěčem byl blížící se termín pro CTBT?
Bezpečnostní situace se v té době velmi zhoršovala. Ale CTBT byl samozřejmě velmi důležitým faktorem. Přípravy (na jaderné testy) probíhaly poměrně dlouho. Diskutovalo se o testovací matrici. Velkou výzvou bylo, jak zajistit maximální zisky pro zemi z hlediska sběru dat a ověřování schopností konstrukce zbraní, abychom nemuseli znovu testovat.
Názor | Ohlédnutí zpět, abychom změřili zisky a ztráty testů Pokhran před 20 lety, je zásadní pro pohled dopředu
Takže došlo k poznání, že toto byla jediná šance Indie otestovat?
Nemluvili jsme o tom. Ale byl jsem si dobře vědom, že máme jen jednu šanci. Jsou lidé, kteří říkají, že vědecky musíte mít možnost testovat znovu… ale to je, víte, kdyby přání byla koně…. V duchu jsem měl jasno, že tohle je naše jediná šance. Protože jsem věděl, co se stane po provedení testů.
Také mě velmi znepokojovalo, že se Indie stane vyděděným státem. Velká země jako Indie nemůže zůstat v globálním řádu vyvrhelem. Musíme se integrovat do globálního řádu. Proto jsem velmi vehementně tvrdil, že děláme jeden štěpný test a jeden fúzní (termonukleární) test současně. Pak jsme samozřejmě měli tyto menší testy, kde jsme mohli vyzkoušet několik nápadů a také ukázat, že můžeme řídit výnos tak, jak se nám líbí.
Premiér Atal Bihari Vajpayee na testovacím místě v Pokhranu Byla mezinárodní reakce na testy zcela v očekávaném směru, nebo nás někdo zaskočil?
Byla provedena velmi propracovaná analýza toho, jaká bude mezinárodní reakce. Víceméně se stalo, jak bylo předpovězeno. Ale bylo také mnoho těchto zemí, které na nás veřejně bušily, ale předávaly blahopřejné zprávy neoficiálními kanály.
Kdo byly tyto země?
Samozřejmě bych nikoho z nich nejmenoval. Ale bylo jich docela dost. Ne příliš velký počet, ale řada zemí, které nám řekly, že jsme udělali skvělou věc. Dalo nám to dobrý pocit.
Byly události, které následovaly v příštích několika letech, včetně civilní jaderné dohody, předvídány v roce 1998? Uvědomili jste si, že status vyděděnce Indie nebude trvat dlouho?
S jadernou dohodou se samozřejmě vůbec nepočítalo. Po roce 1998 však byla ve hře velmi odlišná globální dynamika, a to z různých důvodů. Indické ekonomice se v té době dařilo velmi dobře. Čína zaznamenala nebývalý vzestup. Vynikající rozhovory Jaswanta Singha a Strobe Talbota vyřešily spoustu problémů. Spojené státy dosud neobjevily břidlicový plyn a jaderná energie pro ně byla stále velmi důležitá. Ekonomicky rostoucí Indie znamenala, že Indie bude nakupovat spoustu energie z trhu, a projekce byly takové, že Indie nakoupí tolik energie, že to přispěje ke kolísání globálních cen energie.
Takže ve hře byla zcela nová dynamika. Energie se stala velmi důležitou, vyvažování Číny se stalo velmi důležité. A rostoucí ekonomika Indie nemohla být ignorována. Takže se nám naskytla další šance dát věci do pořádku.
Rozhodli jsme se přispět svým dílem k tomu, aby pro nás bylo klima příznivější. Když se toto všechno dělo, prosadili jsme návrh našeho projektu PFBR (Prototype Fast Breeder Reactor) a spustili PFBR. V podstatě jsme se snažili světu říct, že pokud zakládáme PFBR, znamená to, že mluvíme alespoň o několika tunách plutonia. Vyslal signály, které jsme chtěli, aby vysílal, a přinesl zamýšlené výsledky.
Jak se situace během pár let tak dramaticky změnila?
Staly se různé věci. Některé z nich, jsem zmínil dříve. Indie rostla a byla vnímána jako atraktivní jaderný trh. Rusové nám velmi horlivě dodávali, ale řekli, že budou muset vyřešit pravidla NSG (pravidla skupiny jaderných dodavatelů). Řekli jsme, že vyřešíš NSG. Francouzi chtěli zásobovat, ale opět tu byla překážka NSG. A bylo jim jasné, že k vyřešení pravidel NSG budou muset mluvit s Američany. Mezitím se sami Američané zajímali o jaderný obchod s Indií.
Bylo nám stále jasnější, že jsme schopni zajistit, že se můžeme do této širší mezinárodní obchodní aktivity pustit za vlastních podmínek. Ve skutečnosti jsme byli na docela velitelské pozici. Tak jsme nakreslili naše červené čáry. Dali jsme jasně najevo, že náš strategický program by měl zůstat mimo záruky (mechanismus). Pokud jsme nastavili něco s mezinárodní spoluprací, pak jsme nikdy neměli problém to otevřít pro kontroly nebo mezinárodní kontrolu. Byli jsme připraveni dát některé z našich stávajících reaktorů pod bezpečnostní opatření, ale s výslovnou podmínkou, že jejich dodávky nebudou nikdy přerušeny. Docházel nám uran a potřebovali jsme mezinárodní dodávky. Ale také jsme si byli jisti, že náš strategický program nepodléhá zárukám. A tak byl vypracován plán separace. Po vleklých jednáních jsme uzavřeli dohodu o civilní jaderné spolupráci se Spojenými státy a podobné dohody s Francií, Ruskem a dalšími zeměmi. Mezitím se Indie stala plnohodnotným partnerem v projektu mega ITER (International Thermonuclear Experimental Reactor). Nakonec přišla i výjimka NSG.
Jak se tedy Indie změnila v důsledku jaderných testů?
Dnešní situace je taková. Indie stále není zcela v hlavním proudu v tom smyslu, že ještě nejsme plnohodnotnými členy NSG a stav našich zbraní je de facto, ale ne de jure. Není to tedy, jako by bylo vše hotovo, ale myslím si, že jsme přiměřeně integrováni do mezinárodního jaderného hlavního proudu. V našem podnikání můžeme pokračovat, jak chceme.
Nejdůležitější dopad byl s ohledem na přístup k mezinárodní technologii. Před tím bylo i (získání) špičkového počítače (ze zahraničí) ne-ne. Tohle všechno se změnilo. Dokonce i se Spojenými státy nyní máme technologicky vyspělou obrannou spolupráci, došlo k NSSP (Další kroky ve strategickém partnerství) a došlo k rostoucímu zapojení do high-tech sektorů obrany, vesmíru a atomové energie. Dnes si myslím, že jsme dobře integrováni se zbytkem světa, pokud jde o technologie. A to zemi přináší spoustu dividend.
Například k tomu, že by se Indie stala partnerem v ITER, by nedošlo, pokud by nevěděli, že Indie je silným hráčem v jaderné technologii. Nyní jsme součástí velkého počtu mezinárodních mega-vědeckých projektů, jako je LIGO a Thirty Meter Telescope. Vnější svět věří, že může získat tím, že přijme Indii.
Pak je tu ta národní hrdost. Je obtížné identifikovat hmatatelné přínosy z toho, ale je to velmi důležitý faktor. Globální postavení Indie vzrostlo. Vnímání Indie se změnilo. A pomáhá to obchodu a ekonomice. O naší demografické dividendě mluvíme jako o výhodě. Kapacita této mladé populace se několikrát zvýšila, protože jsme technologicky integrovaní. Soběstačnost je velmi dobrá, ale také nesmíme znovu objevovat kolo. Přístup k technologiím je zásadní a měli bychom mít možnost si vybrat. Jaderné testy nemusí být výhradně odpovědné za tuto integraci technologie, ale hrály velmi velkou roli.
Podívejte se nyní na mezinárodní postavení Indie. Jednoduše spočítejte zahraniční hodnostáře navštěvující Indii. Nakreslete graf počtu předsedů vlád, kteří navštívili Indii za rok, a viděli byste, jak se sklon neustále zvyšuje, možná ne hned po roce 1998, ale určitě o několik let později. A podívejte se na profil těchto lidí přijíždějících do Indie. To všechno jsou velké faktory.
Pak jsou tu někteří lidé, kteří dopad jaderných testů popisují jiným způsobem. Říkají, že v roce 1947 jsme získali politickou svobodu, na začátku 90. let ekonomickou svobodu a po roce 1998 jsme získali technologickou svobodu.
Byly jaderné testy také o demonstraci síly Indie?
Jaderné zbraně mají bezpečnostní konotaci. Země se stává silnější, dochází k odstrašování a lze stabilizovat bezpečnostní situaci. Je to ale také výraz technologické zdatnosti země. A to, myslím, výrazně mění způsob, jakým je země vnímána, a to i ekonomicky. (APJ Abdul) Kalam říkával, že síla přináší respekt.
Byli všichni premiéři přesvědčeni o provedení testů? Víme, že testy v roce 1995 nařídil také P V Narasimha Rao.
Široké hodnocení (v politickém establishmentu) bylo, že to bude krátkodobá bolest a dlouhodobý zisk. Takové porozumění tam bylo. Otázkou bylo, zda byla tehdejší vláda připravena nést krátkodobou bolest. Byly zde problémy s domácí politikou, politickou dynamikou a mocenskou strukturou. Všichni (politické vedení) prováděli tento výpočet. Měli bychom udělat testy, neměli bychom? Myslím, že premiér (Atal Bihari) Vajpayee měl v hlavě jasno. Neměl žádné pochybnosti. Ještě před nástupem BJP k moci se v jejím manifestu zmiňovaly jaderné testy. Narasimha Rao byl samozřejmě také přesvědčen a podnikl nějaké kroky. Vím, že Vajpayee dává hodně uznání Narasimha Rao za testy, a je to tak správně. Ale myslím, že Vajpayee pravděpodobně věděl, že to musí udělat. Od Vajpayeeho nebylo absolutně žádné kolísání. Po dvaceti letech se zdá, že testy z roku 1998 byly jen evolucí, která čekala, až se stane.
Takže byly testy jistotou? Když ne v roce 1998, tak někdy později?
Ne, nemyslím si, že to je tak snadné. Nemyslím si, že se to mohlo stát později. Představte si situaci, kdy by v roce 1998 nebyly provedeny testy. A představte si, že vstoupila v platnost CTBT. V té době nikdo netušil, že k CTBT nakonec nedojde. V takovém případě by byla situace Indie hrozná. Pokud od té doby vytváříte scénář – vím, že se větví do několika směrů – mohlo se stát několik věcí s různými důsledky. Dnes můžeme být spokojeni, že nakonec vše do sebe zapadlo.
K CTBT nakonec nedošlo. Ale podepsala by se Indie po testech? Bylo podepsání CTBT a NPT součástí plánu provádění testů?
V těchto otázkách je CTBT velmi diskriminační. Osobně bych si však představoval, že po provedení testů a etablování se jako stát s jadernými zbraněmi by podpis CTBT nebyl příliš velkým problémem. V každém případě máme moratorium (na další testování). To je můj pohled. Proti tomu ale existují argumenty.
Podepsání NPT samozřejmě nepřipadá v úvahu. Indie může podepsat smlouvu o nešíření jaderných zbraní pouze tehdy, pokud uzná Indii jako stát s plnou jadernou zbraní, a to podle mého názoru rozloží samotnou smlouvu o nešíření jaderných zbraní. Myslel jsem si, že NPT by se nakonec měla stát z pohledu Indie irelevantní. Ale musíme získat všechna zařízení, nejen pokud jde o jaderné dodávky a obchod, ale také o politický status, místo na vysokém stole. To je to, oč by Indie měla usilovat, aby změnila svůj de facto status jaderné elektrárny na de jure.
Bezprostředně po testech v roce 1998, a ještě silněji během debaty o civilní jaderné spolupráci se Spojenými státy, několik hlasů, včetně některých ze sféry atomové energetiky, vyvolalo otazníky nad úspěchem jaderných testů, zejména termonukleárního zařízení. . Lze tyto debaty ukončit?
Podle mého názoru tato debata neexistuje. Ale vím, proč to vzniklo. Stalo se to kvůli umístění termonukleárního zařízení. Štěpné zařízení a fúzní zařízení byly umístěny na různých místech, více než míli daleko. Termonukleární zařízení bylo umístěno v mnohem tvrdším prostředí, v mnohem tvrdší hornině. Pohyb země, který po testu pozorujete, je velmi silnou funkcí umístění. Stalo se to, že v místě štěpného zařízení se vytvořil kráter, zatímco v místě termonukleárního zařízení byl kopec. Nyní je kráter známkou vyššího výnosu. Jak se výnos zvyšuje, tvar země, který získáte, se pohybuje z kopce směrem ke kráteru. Argumentem tedy bylo, že fúzní zařízení produkovalo nižší výnos než štěpné zařízení. způsob, jak to vyřešit, je skutečně postupovat podle přístrojových čtení. Můžeme také simulovat pohyb země zpět, abychom viděli, zda vypočítaný tvar země odpovídá skutečnému tvaru země. A celé toto cvičení bylo provedeno.
Existovaly určitá omezení, za kterých byly testy prováděny. Obě zařízení musela být testována společně, protože pokud by bylo nejprve testováno jedno, poškodilo by to druhé. Také celkový výnos musel být kontrolován, nemohl překročit určité číslo, protože poblíž byly zalidněné vesnice a ty se musely chránit.
Proč pro nás bylo termonukleární zařízení tak důležité?
No, byli lidé, kteří nechtěli termonukleární testy. Objevil se argument, že pokud úspěšně provedete dva podobné testy, spolehlivost se prokáže lépe. Ale pak by to také znamenalo, že omezíme naši schopnost odstrašení na pouhých 15 kilotun. Jaderné zbraně jsou nazývány zbraněmi míru, protože nabízejí odstrašení. Pokud chcete účinné odstrašení, musíte mít schopnost vyšší než váš protivník.
Přiznala se nástupnická vláda jaderným testům?
No, do jisté míry se to stalo v době jaderné dohody. Indická jaderná politika byla vždy součástí národního konsensu. Bohužel po roce 2000 se diskuse kolem toho polarizovaly, stejně jako diskuse kolem většiny ostatních témat. Polarizace nemá žádné ideologické nebo technologické důvody. Základní pravidlo je, že se budu chovat jinak, když jsem ve vládě, a úplně jinak v opozici.
Byla v posledních několika letech prokázána účinnost tohoto odstrašování? V posledních dvou desetiletích jsme měli různé spory s Pákistánem a Čínou. Mohl by průběh událostí být jiný, kdybychom neměli jaderné zbraně?
Řeknu to trochu jinak. Představte si situaci, kdy Indie nebyla státem s jadernými zbraněmi a naši dva sousedé měli jaderné zbraně. Argument, že Pákistán by neprošel jadernou zbraní, kdyby Indie netestovala, neobstojí. Pákistán měl jaderné zbraně mnohem před rokem 1998 a bylo to veřejně známo. Netestovali, protože to nepotřebovali. Pokud již máte zbraně osvědčené konstrukce, nemusíte je testovat. Pouze lidé jako my, kteří vyvíjeli naše zbraně prostřednictvím vlastního výzkumu a vývoje, potřebovali provést testy.
Takže si dokážete představit situaci, kdy s námi sdílejí hranice dva jaderní protivníci. A pak jsou tu tyto takzvané konflikty nízké intenzity nebo potyčky na hranici. Nemít jadernou zbraň v takové situaci je hrozná věc. Druhá strana si s námi může hrát dál. V hindštině je to, čemu říkáme khurafat karte raho, salám bajate raho. Aaj 5 km le lo, kal 10 km le lo. Myslím, že je zcela jasné, že by to pro nás bylo mnohem horší.
Pokud obě země nemají jaderné zbraně, zůstává konvenční převaha. Pokud obě země disponují jadernými kapacitami, pak by k potyčkám mohlo dojít, ale myslím, že status quo víceméně převládá. Ale pak je to velmi silná funkce toho, jak je odstrašování řízeno. Protože k potyčkám může dojít jen na hranici tolerance. A důležité je, co vnímá druhá strana jako náš práh tolerance. A tam si myslím, že situace je velmi složitá. Řízení odstrašování je obrovské velké umění.
Jak si myslíte, že jsme zvládli naše odstrašení?
Nechtěl bych tam jít. Jedno je ale jasné. To (jaderná kapacita) přispělo ke stabilizaci situace. Myslím, že věci mohly být mnohem horší, kdybychom netestovali.
Potřebovali bychom někdy test znovu?
No, vědeckou odpověď nedám. Realistická odpověď na tuto otázku je, že si nemyslím, že dostaneme další příležitost k testování. Odpočinek je všechno zbožné přání.
Jak jaderné testy pomohly sektoru atomové energie a indickému programu atomové energie?
Jediné, co mě mrzí, je to, že sektor atomové energie z toho netěží tak, jak by měl. Náš jaderný program bohužel nepokročil tak, jak jsme očekávali. Byly pro to různé důvody. Měli jsme problém zákona o odpovědnosti, pak se (americká společnost) Westinghouse dostal do finanční krize, problémy měla i francouzská společnost Areva. Nyní je samozřejmě problém odpovědnosti za námi, řeší se bankrot Westinghousu a vyrovnává se i Areva. Loni vláda schválila deset reaktorů najednou. Takže si myslím, že nyní jsme na rychlém vzestupu.
Jak moc program poškodila debata o odpovědnosti?
Finančně to není velký rozdíl. Ale myslím, že to přispělo ke 4-5 letům zpoždění, aby jaderný program získal výhody nově otevřeného mezinárodního obchodu. Upřímně jsem nečekal tolik politické debaty o odpovědnosti. Soudní případ týkající se incidentu s karbidem v Unii se odehrál přibližně ve stejnou dobu. Změnila samotnou povahu a filozofii ujednání o odpovědnosti. Mezinárodní rámec pro jadernou odpovědnost funguje za určitých předpokladů. Tyto předpoklady se v Indii kvůli tomuto vývoji změnily.
Kde byste chtěli vidět indický jaderný program v roce 2018?
Bývaly doby, kdy Indie stavěla téměř devět reaktorových bloků současně. Mým výchozím bodem by bylo vrátit se na tuto úroveň. Pokud to děláte a máte dobu výstavby pět nebo dokonce sedm let, pak byste měli stavět jeden reaktor každý rok. Podle mě jsme tím měli začít. A potom se rychlost pohybu vpřed děje v geometrickém postupu.
Myslíte si, že stres na solární energii poškodil jaderný sektor?
Nemyslím si, že by došlo ke konfliktu v solární a jaderné energii. Musí spolu existovat. Existují komplementarity. Jeden je rozptýlený, druhý koncentrovaný, jeden centralizovaný a druhý decentralizovaný. Bez jaderné energie se tato země dlouhodobě neobejde. Protože se snažíme nahradit fosilní paliva nefosilní energií, jaderná energie je jedinou možností, která nabízí kapacitu základního zatížení. Slunce nebo vítr nemohou být vaší základní zátěží. A svou síť nemůžete provozovat bez paliva se základním zatížením.
Sdílej Se Svými Přáteli:
