Vysvětlení: Kdo byl Philip Johnson, americký architekt vyzývaný k antisemitským sklonům?

Známý americký architekt Philip Johnson byl téměř 16 let po své smrti povolán pro své antisemitské sklony a rasistické sklony. Kdo byl Johnson a jak se z hrdiny moderní architektury stal antihrdina

Americký architekt Philip Johnson. (Zdroj: Wikimedia Commons)

Současná výstava v Muzeu moderního umění (MoMA) v New Yorku dočasně ukryje ze svých prostor jméno známého amerického architekta Philipa Johnsona poté, co ho The Johnson Study Group, kolektiv architektů, umělců a designérů, vyzval. o jeho kolaboraci s nacisty. MoMa však není první. V prosinci loňského roku se Harvard Graduate School of Design rozhodla odstranit Johnsonovo jméno z domu, který postavil v Cambridge, ze stejného důvodu.

V dopise skupiny se uvádí, že Johnsonovy názory a aktivity z bílé rasy z něj činí nevhodného jmenovce v jakékoli vzdělávací nebo kulturní instituci, která má sloužit široké veřejnosti.

Zpravodaj| Kliknutím dostanete do své doručené pošty nejlepší vysvětlivky dne

Jaký byl jeho odkaz umění a architektuře a jak ovlivnil svět?

Philip Johnson, hrdina

Na scénu vtrhl v roce 1932, kdy byl kurátorem výjimečné show International Style: Modern Architecture Since 1922 v MoMA. Byl zakladatelem a dlouholetým vedoucím průkopnického oddělení architektury a designu MoMa v letech 1932 až 1936 a poté v letech 1946 až 1954. Jeho spojení s MoMa pokračovalo téměř pět desetiletí až do své smrti v roce 2005.

Johnsonovy cesty do Evropy na konci dvacátých let ho nadchly pro hnutí Bauhaus v Německu. To přimělo 26letého muže přinést domů novou estetiku a výstava v roce 1932 tak představila Američanům díla moderních architektů, včetně Waltera Gropiuse, Le Corbusiera, Richarda Neutry, Franka Llyoda Wrighta a Miese van der Rohe. Nejen, že shromáždil své bohatství a vtip na kulturním pozadí své doby, ale použil myšlenky modernismu a postmodernismu, a to poměrně obratně při vytváření nových rozhovorů o umění, designu a architektuře. V patách své velmi úspěšné show Johnson představil publiku výstavu o průmyslovém designu, která Johnsona katapultovala do břečťanové ligy kurátorů.

V roce 1941 Johnson nastoupil na Harvard a později dokonce narukoval na vojenskou službu. Jakmile se vrátil, začal pracovat jako architekt, inspirovaný stylem van der Rohe. Jeho velmi slavný Skleněný dům, který je nazýván jednou z největších obytných staveb 20. století, byl tak elegantní a symetrický, jak si člověk představoval. Jeho skleněné stěny a téměř plovoucí dojem ze způsobu, jakým se setkal se zemí – 10 palců nad zemí – z něj udělaly éterické. Něco, co architektura ještě neviděla.

Skleněný dům od Philipa Johnsona. (Zdroj: Wikimedia Commons)

Johnson by pokračoval ve stavbě mnoha výškových budov a zanechal svůj otisk na amerických panoramatech po celé zemi z budovy Seagram, New York City; IDS Center, Minnesota; Crystal Cathedral, Kalifornie; do bývalé budovy AT&T na Manhattanu; a Lipstick Building v NYC. V roce 1979 byl prvním držitelem Pritzkerovy ceny za architekturu a je považován za to, že vnesl myšlenku „stararchitekta“ do moderní konverzace. Známá jména v galaxii mezinárodních architektů – Rem Koolhaas, Zaha Hadid, Frank Gehry – od něj dostala pomocnou ruku, protože se stal jejich roztleskávačkou a propagoval jejich práci a získal jim jejich první klienty.

Ačkoli byl považován za znalce a ochutnávače, byl také kritizován za to, že nebyl příliš originální ve svých nápadech. Jak se říká, můžete ho milovat nebo nenávidět, ale nemůžete ho ignorovat.

Philip Johnson, antihrdina

Známá americká kritička Ada Huxtable ve svém nekrologu o Johnsonovi v roce 2005 řekla, že opravdu chtěl být l’architecte du roi – královým architektem. Píše: Zda byl systém monarchií, fašismem nebo korporátním kapitalismem, bylo skutečně irelevantní; nikdy nešlo o politiku ani morálku. Králové, papežové, diktátoři a kapitáni průmyslu byli lepšími patrony než demokratické společnosti. Podpořil by každý režim nebo klienta, který by umožnil realizovat umělecky ambiciózní projekty v monumentálním měřítku pro vizi, kterou neomezuje omezení peněz, stávající podmínky nebo sociální zájmy. Pro Philipa Johnsona byla estetika primární; umění, a zvláště umění architektury, předčilo všechno ostatní.

Historik Marc Wortman ve své knize 1941: Fighting the Shadow War (Atlantic Monthly Press, 2016) zkoumá architektovu romantiku s nacisty. Po výstavách v MoMa Johnson odcestoval do Berlína s taškami plnými nietzscheovských představ o ‚nadčlověku‘. Je to na mládežnickém shromáždění v Postupimi mimo Berlín, kde poprvé viděl a slyšel Hitlera. Wortman říká, že Johnson zažil revoluci duše. Nyní existoval nový ideál, pro který se dalo žít.

I když pomáhal svým přátelům z Bauhausu uprchnout do USA kvůli nacistickému útlaku, nevadilo mu, že nacisté šikanovali Židy nebo hanobili komunisty, píše Wortman. Johnson byl nucen věřit, že fašismus zachrání Ameriku, která se stále zmítala v důsledku Velké hospodářské krize. Brzy se spřátelil s afroamerickým ekonomickým analytikem Lawrencem Dennisem. Časopis Life v roce 1940 označil Dennise America za intelektuálního fašistu č. 1. S Johnsonovým dlouholetým přítelem Alanem Blackburnem, kolegou z MoMA, snili o americkém Hilterovi. Měli dokonce eliminační seznam tehdejších kdo je-kdo v americké společnosti, pokud by došlo k revoluci. Následně Johnson také napsal řadu článků pro pravicové noviny Social Justice. Ujala se ho ohnivá kázání římskokatolického kněze otce Charlese Edwarda Coughlina, který chtěl vrátit Ameriku zpět Američanům. Johnson dokonce navrhl platformu pro Coughlina během jeho veřejných shromáždění, po vzoru toho, z něhož měl Hitler své projevy v Norimberku. Brzy FBI vyšetřovala jeho německé sklony a Johnson musel opustit své nacistické ambice. Tehdy se vrátil na Harvard a stal se světově uznávaným architektem, který změnil způsob, jakým jsme viděli budovy. Obžalobě unikl díky dobře situovaným přátelům, jako je Nelson Rockerfeller, prezident MoMA. Johnsonova nacistická minulost tak byla až donedávna pohřbena.

Na jeho obranu

The Guardian nedávno uvedl, že mnoho Johnsonových příznivců se za něj postavilo. Historik Robert AM Stern, ač židovský, nazývá Johnsona svým kritickým rádcem, zatímco černošská architektka Roberta Washington hájila jeho rasistický postoj a kulturní historik Michael Henry Adams píše: „Jsem zaujatý tím, že doufám, že mladistvé pohoršení Philipa Johnsona lze odpustit… dnes všichni potřebujeme to, co zemřel v představě, že našel: příležitost vyvíjet se – šanci stát se lepšími lidmi.

Sdílej Se Svými Přáteli: