Vysvětleno: Proč má 160letý Vladivostok čínské spojení

Než se Přímořský kraj, jehož je Vladivostok správním hlavním městem, v roce 1860 stal ruským územím, šlo o relativně malou mandžuskou osadu pod suverenitou dynastie Čching.

Minulý týden, když ruské velvyslanectví zveřejnilo video na Weibo, aby přiznalo 160. výročí založení Vladivostoku, několik čínských diplomatů a novinářů kritizovalo Rusko na platformách sociálních médií. (Foto: Wikimedia Commons)

Když Vladivostok, hlavní město ruského Dálného východu, oslavilo 2. července 160. výročí svého založení, vedlo to k vlně zneužívání ze strany čínských uživatelů sociálních sítí na různých platformách, kteří tvrdili, že území Přímořského kraje, jehož je Vladivostok administrativní hlavní město, historicky patřilo Číně.

I když tato tvrzení nebyla oficiálně schválena čínským ministerstvem zahraničí, přicházejí v době, kdy byla země obzvláště agresivní v kontextu svých územních sporů v regionu. V současné době je Čína zapletena do nových sporů týkajících se Bhútánu, kromě jejích pokračujících územních sporů týkajících se Indie, Tibetu a Jihočínského moře.

Než se Přímořský kraj v roce 1860 stal ruským územím, jednalo se o relativně malou mandžuskou osadu pod suverenitou dynastie Čching. Vladivostoku se tehdy říkalo Haishenwei neboli Zátoka mořských slimáků.

Artyom Lukin, zástupce ředitele pro výzkum, Škola regionálních a mezinárodních studií, Federální univerzita Dálného východu ve Vladivostoku, vysvětluje, že během první opiové války, která se odehrála mezi zářím 1839 a srpnem 1842, bojovala mezi Británií a dynastií Čching, první z nich začala prozkoumávat a mapování tohoto úseku pobřeží. Během té doby, Lukin říká, že vladivostocký přístav byl Brity pojmenován Port May.

V diskusích o opiových válkách se pozornost soustředí především na Británii, Francii a Čínu za dynastie Čching, zatímco Rusko je často opomíjeno. Nicméně, je to kvůli své jedinečné roli, zejména během druhé opiové války, že Rusko získalo značné množství území bývalého Mandžu, včetně Vladivostoku, který je jeho největším přístavem na pobřeží Tichého oceánu.

Jihovýchodní část Ruska, která hraničí se Severní Koreou a Čínou, byla historicky jablkem sváru mezi Ruskem a Čínou, částečně kvůli tvrzení Číny, že tento region kdysi tvořil ‚Vnější Mandžusko‘. Někteří vědci se domnívají, že termín „Vnější Mandžusko“ byl vytvořen Čínou ve snaze propůjčit důvěryhodnost jejich územním nárokům na tento region.

Jihovýchodní část Ruska byla historicky jablkem sváru mezi Ruskem a Čínou, částečně kvůli tvrzení Číny, že tento region kdysi tvořil ‚Vnější Mandžusko‘. (Foto: Wikimedia Commons)

První územní spory mezi Čínou a Ruskem lze vysledovat do 17. století, kdy Rusko povzbuzovalo své lidi, aby se usadili v regionu. V roce 1680 však Čína převzala kontrolu nad tímto regionem, což nakonec vedlo k podpisu smlouvy z Nerchinsku v roce 1689 mezi dynastií Čching a Ruskem. Podle podmínek smlouvy Rusko souhlasilo, že se vzdá svých nároků na tuto oblast.

Rusko sice toto území vzdalo dynastii Čching, ale v žádném případě nezapomnělo na své zájmy v této oblasti. Správný čas zasáhnout by nastal o 167 let později, se začátkem druhé opiové války v roce 1856. Poté, co byla Čína během této války bita Brity a Francouzi, dozvěděla se o strategickém budování ruské vojenské přítomnosti na společné severní hranici. Rusko bylo ochotno stáhnout vojáky pouze v případě, že by Čína postoupila území podél této hranice.

Tváří v tvář potenciálním útokům Ruska ze severu a náporu britských a francouzských sil na jihu byla dynastie Čching nucena vyhovět ruským požadavkům a odvrátit invazi alespoň na jedné frontě. To vedlo k podpisu Aigunské smlouvy v roce 1858, která tvořila většinu dnešních hranic mezi Ruskem a Čínou podél řeky Amur. Číňané tuto smlouvu historicky nazývali nerovnou smlouvou, jednou ze série smluv podepsaných mezi dynastií Čching a sousedními státy v regionu.

Ruský diplomat hrabě Nikolaj Pavlovič Ignaťjev byl svědkem zmatku a plenění, které Britové a Francouzi rozpoutali na Peking. (Foto: Wikimedia Commons)

Ruský diplomat hrabě Nikolaj Pavlovič Ignaťjev byl svědkem zmatku a plenění, které Britové a Francouzi rozpoutali v Pekingu, včetně kořisti a rabování a vypálení Starého letohrádku, konkrétně na příkaz britského lorda Elgina. Elgin poté, co upřel svůj zrak na kořist a zničení Zakázaného města, vyzval Číňany, aby se posadili k jednacímu stolu s Ignatyevem jako prostředníkem v tom, co se stalo známým jako Pekingská úmluva mezi Čínou, Ruskem, Británií a Francií. .

V důsledku této úmluvy získali Britové v říjnu 1860 poloostrov Kowloon a kontrolu nad Hongkongem. Kromě jiných dohod bylo legální opium, což je krok, který ekonomicky prospěl Francii a Británii. Z pohledu Číny byly tyto dohody vykořisťovatelské a ostře vychýlené ve prospěch dvou západních zemí.

Ignaťjev věděl, jak zoufale se Čína snaží chránit své hlavní město, tlačil na vládce Čchingu, aby přijali podmínky dohod, a také do Ruska vložil to, co Číňané nazývají Vnější Mandžusko, oblast podstatně větší, než si původně přálo. Jedna část tohoto území se nyní nazývá Přímořský kraj. Podle Lukina ruská vláda již zřídila vojenskou základnu v regionu ještě před podpisem formální smlouvy o zastavení s dynastií Čching.

Tato oblast Přímořského kraje se spolu se zátokou Zlatého rohu s administrativním hlavním městem Vladivostokem stala pro Rusko důležitým námořním přístavem a umožnila zemi rozšířit ekonomický a vojenský vliv v této části Pacifiku. Je také známá jako Ruská námořní provincie. Dnes je Vladivostok základnou ruské tichomořské flotily.

Express Vysvětlenoje nyní zapnutoTelegram. Klikněte zde, abyste se připojili k našemu kanálu (@ieexplained) a zůstaňte informováni o nejnovějších

Číňané si uvědomili, že v dohodách byli zkrácení, ale až o několik let později a nespravedlivě vyjednávání nelibě nesli. Natasha Kuhrt ve své knize z roku 2007 „Ruská politika vůči Číně a Japonsku: Elcinská a Putinova období“ píše, že během funkčního období Borise Nikolajeviče Jelcina, prvního ruského prezidenta, v letech 1991 až 1999 vzrostla čínská přítomnost na ruském Dálném východě. významně v důsledku otevření hranic a růstu obchodu mezi Čínou a Ruskem.

Kuhrt píše, že v Rusku panovaly obavy, že by to mohlo vést k tomu, že ruský Dálný východ bude pomalu pohlcen Velkou Čínou. Kurht píše: V 60. letech se německý sinolog Klaus Mehnert zeptal mladých Číňanů, kteří vyrostli v Maově Číně, co je učili o Vladivostoku: „Téměř všichni odpověděli, že je učili, že toto místo [tj. Vladivostok] mělo byl nazýván Haishenwei, než ho Rusové odnesli.

Minulý týden, když ruská ambasáda zveřejnila video na Weibo, aby přiznalo 160. výročí založení Vladivostoku, několik čínských diplomatů a novinářů se obrátilo na platformy sociálních médií, aby kritizovali Rusko za to, co Číňané považují za historické křivdy spáchané na nich. vzhledem k tomuto území. Shen Shiwei, reportér státního vysílání CGTN, tweetoval, že příspěvek ruského velvyslanectví Weibo připomíná vzpomínky lidí (na) ony ponížené dny v (60. letech 19. století).

Tento tweet z #Ruština velvyslanectví do #Čína není na Weibo tak vítán
Historie Vladivostoku (doslova ‚Vládce východu‘) je od roku 1860, kdy Rusko vybudovalo vojenský přístav. Ale město bylo Haishenwai jako čínská země, než jej Rusko anektovalo prostřednictvím nerovné Pekingské smlouvy. pic.twitter.com/ZmEWwOoDaA

— Shen Shiwei沈诗伟 (@shen_shiwei) 2. července 2020

Faktem ale je, že územní spory mezi Ruskem a Čínou byly vyřešeny řadou hraničních dohod v letech 1991, 1994 a 2004. V rámci těchto dohod Čína obdržela stovky ostrovů na řekách Argun, Amur a Ussuri. Mezi ně patřily ostrovy Damanskij (přejmenován Zhenbao), Tarabarov (přejmenován Yinlong) a přibližně 50 % ostrova Bolšoj Ussurijskij (přejmenován na ostrov Heixiazi) poblíž města Chabarovsk v jihovýchodním Rusku.

V červenci 2008 čínský ministr zahraničí Yang Jiechi a ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov podepsali dodatečnou dohodu známou jako dohoda o čínsko-ruské hranici, která znamenala vzájemný souhlas s demarkací východní části čínsko-ruské hranice. Výzkumníci tvrdí, že status Vladivostoku během těchto rozhovorů nikdy nevznikl, což naznačuje, že Čína jej možná nepovažovala za sporné území.

Sdílej Se Svými Přáteli: