Historie KSČ a jejích vůdců – a nový ambiciózní dlouhý pochod prezidenta Si Ťin-pchinga pro Čínu

Před stým výročím založení komunistické strany 1. července 1921 pohled na mimořádnou cestu čínské ‚rudé dynastie‘ a jejích nových ‚žlutých císařů‘ od Maa po Si Ťin-pchinga

Obrazovka ukazuje čínského prezidenta Si Ťin-pchinga během show připomínající 100. výročí založení Komunistické strany Číny na Národním stadionu v Pekingu, Čína 28. června 2021. (Reuters)

Podle tradiční čínské víry je to „mandát nebes“ ( tianming ), který dává jednotlivci právo vládnout. Zatímco schopnému vládci by bylo umožněno vládnout s obnoveným mandátem, v případě despoty by mohl být odvolán. Je zajímavé, že dynastická pokrevní linie nikdy nebyla kritériem pro určení linie následnictví.

Od té doby klíčila semena čínské civilizace na nivách Žluté řeky ( Huang He ) před téměř pěti tisíciletími získaly stovky vládců legendární titul „žlutý císař“ ( Huang Di ). Prvním vládcem, který si nárokoval „nebeský mandát“, byl král Wen ze státu Zhou (1050 př. n. l.) a byl to Shi Huangdi z dynastie Qin (221–206 př. n. l.), kdo poprvé sjednotil Čínu.

Zpravodaj| Kliknutím dostanete do své doručené pošty nejlepší vysvětlivky dne

Noví ‚žlutí císaři‘ Číny

V historii současné Číny jen málokdo měl větší moc než Mao Ce-tung, Teng Siao-pching a Si Ťin-pching; moderní „žlutí císaři“ „rudé dynastie“, Komunistická strana Číny (CPC). Ze 13 dynastií, které vládly Číně, jen osm vydrželo u moci déle než 100 let. CPC je tedy oprávněna oslavit své sté výročí velkolepým ceremoniálem.

KSČ byla založena 1. července 1921 v Šanghaji intelektuály Chen Duxiu, který byl populárně označován jako čínský Lenin, a Li Dachao. Strana odvozuje svůj původ od Hnutí 4. května; protifeudální politické hnutí, které vyrostlo ze studentských protestů.

Rudá armáda vznikla 1. srpna 1927 v důsledku povstání podzimní sklizně v Nanchangu, kdy se dělníci a rolníci vedení Mao Ce-tungem a Čou En-lajem vzbouřili proti nacionalistickým silám (Kuomintang-KMT). Mao byl jmenován vrchním velitelem Rudé armády.

V prosinci 1929, během devátého setkání 4. Rudé armády v Gutian, Mao objasnil, že úlohou armády je sloužit především politickým cílům. Tak se upevnila absolutní kontrola strany nad armádou.

Mao se stal předsedou KSČ v roce 1945. Po porážce KMT v občanské válce (1945-49) vyhlásil 1. října 1949 založení Čínské lidové republiky. Mao se ukázal jako nejvyšší vůdce Číny a jeho ideologie, „Myšlenka Mao Ce-tunga“ byla zapouzdřena ve slavné Červené knize a zakotvena v ústavě strany. Mao věřil v třídní boj a byl přesvědčen, že Čína musí být transformována mobilizací mas.

Mao kolektivizoval zemědělskou výrobu vytvořením komun. Ideologický předpoklad, že by se Čína mohla objevit jako průmyslový národ založený na naprosté drzosti svého lidu, ho přiměl podniknout Velký skok vpřed (1958-61), který měl katastrofální výsledek, při děsivém hladomoru zahynulo přes 30 milionů lidí.

V roce 1962 Mao zahájil Hnutí sociální výchovy, aby vlil do stranické a vládní mašinérie nového revolučního ducha. Kulturní revoluce následovala v roce 1966, aby potlačila korupci, elitářství a byrokratizaci. Byla poznamenána rozsáhlými represemi a intenzivním násilím a ‚revoluce‘ skončila Maovou smrtí 9. září 1976.

Mao byl nejvlivnější a nejkontroverznější postavou, která po sobě zanechala smíšené dědictví. Velebený za obnovení národní suverenity po úspěšné komunistické revoluci zahájil velké průmyslové reformy a zlepšil postavení žen. Přesto se Maova éra vyznačovala pevným ideologickým dogmatem, které čínskému lidu přineslo intenzivní utrpení.

Po Maově smrti převzal Deng otěže jako vůdce „druhé generace“ v roce 1978 po krátkém boji o moc. Inicioval proces reforem a otevírání se (gaige gaifang), což je jasný odklon od Maovy ideologie. Jádrem Dengových reforem byl program „Čtyři modernizace“, který zahrnoval zemědělství, průmysl, vědu a technologii a obranu. Deng přijal „politiku otevřených dveří“ spojenou s kapitalistickými reformami, které přilákaly obrovské zahraniční investice do výrobního sektoru, přeměnily Čínu na továrnu světa a vedly k letům velmi vysokých temp hospodářského růstu.

Zatímco Deng se ukázal jako architekt moderní Číny, dostal se pod intenzivní kritiku za vojenský zásah proti protestům na Nebeského klidu v roce 1989. Sehrál klíčovou roli při návratu Hongkongu a Macaa pod čínskou kontrolu. „Teorie Teng Siao-pchinga“ socialistického tržního hospodářství byla zakotvena v ústavě KSČ. Deng omezil funkční období předsednictví na dvě období, aby zajistil hladký přechod z jedné generace na druhou. Zemřel 19. února 1997, což znamená konec vedení ‚druhé generace‘.

Po Dengově zániku převzal Ťiang Ce-min vedení ‚třetí generace‘ a pokračoval převážně v politikách vyjádřených Dengem. Osvojil si přístup kolektivního vedení a byl architektem myšlenky „tři reprezentují“ (san ge daibiao). Definovala roli KSČ: reprezentovat vyspělé výrobní síly Číny, orientaci národní kultury a základní zájem většiny Číňanů. Ty byly začleněny do čínské ústavy v roce 2002.

Během Ťiangova období Čína zaznamenala významný hospodářský růst díky pokračování ekonomických reforem. Ťiang předal štafetu Hu Jintaovi v roce 2002. Ve věku 94 let je Ťiang Ce-min nejstarším žijícím komunistickým vůdcem Paramountu.

Hu, který zastupoval ‚čtvrtou generaci‘ vedení KSČ, pokračoval v následování politiky svého předchůdce. Vyznával dvě hlavní ideologické koncepce: Vědecký výhled na rozvoj a Harmonickou sociální společnost.

Po dokončení dvou funkčních období předal Chu Ťin-tchao v roce 2012 otěže svému nástupci Si Ťin-pchingovi. Si, černý kůň, byl kandidátem na shodu nad Li Kche-čchiangem, úřadujícím premiérem, aby převzal plášť vedení „Páté generace“. .

Xi nese štítky ‚Princeling‘ a ‚Second Generation Red‘, protože je synem Xi Zhongxuna, revolucionáře. Poté, co v roce 1974 ve věku 21 let vstoupil do komunistické strany, postupně postupoval ve stranické hierarchii a v roce 1999 vtrhl na politickou scénu jako guvernér Fujian, který bojuje proti roubům.

Vzhledem k jeho mírnému chování se předpokládalo, že Xi bude dodržovat ústavní pravidla. Hrál však jinak a po Maovi se stal nejmocnějším vůdcem.

Xi se pustil do systematického upevňování své pozice posilováním kontroly nad dvěma pákami, CPC a PLA. Zároveň zahájil bezuzdnou kampaň za vyčištění systému, která vyústila v potrestání více než milionu úředníků, včetně ministrů, vysokých vládních úředníků a vojenského personálu. Protikorupční snaha se také ukázala jako užitečná k očištění Si Ťin-pchingových politických rivalů, jako je Bo Xilai.

Od roku 2013 zahájil Si Ťin-pching průlomové vojenské reformy, aby se z CHKO v příštích dvou desetiletích stala moderní bojová síla srovnatelná se západními armádami. Důvod hluboce zakořeněných reforem byl dvojí: připravit armádu na rozšiřující se globální roli Číny a ustavit pevnou kontrolu strany nad armádou v souladu s Maovým výrokem, strana ovládá zbraň.

Reorganizací Ústřední vojenské komise (CMC) se Xi jmenoval vrchním velitelem. Na 19. sjezdu strany, který se konal v roce 2017, dále posílil své železné sevření nad stranou a o rok později se vzdal limitu dvou funkčních období předsednictví a stal se doživotním úřadem.

Si Ťin-pching Myšlenky pro socialismus nové éry s čínskými charakteristikami byly zakotveny v ústavě komunistické strany. Xi pevně věří, že návrat k původnímu maoismu je jediným způsobem, jak zachránit budoucnost Číny.

Xiův nový dlouhý pochod k moci a prosperitě

Xi odhalil svůj „čínský sen“ ( Zhong Meng ), který si představuje silnou a prosperující Čínu, která bude do poloviny tohoto století velkou moderní socialistickou zemí. Zmínil se o vstupu Číny do Nové éry, v níž Peking hraje větší roli ve světových záležitostech, a opouští Dengovu politiku skrývat se a koukat.

Pro uskutečnění čínského snu si Xi zvolil geoekonomickou cestu. Jeho iniciativa Belt and Road Initiative (BRI) počítá s investicí ve výši 1 bilionu dolarů a snaží se rozšířit vliv Číny po celém světě prostřednictvím mega projektů využívajících šekovou diplomacii. Xiův model se vyznačuje autoritářskou politickou strukturou a státem řízeným kapitalismem.

Zatímco svět bojoval s pandemií koronaviru, která ironicky pocházela z čínského Wu-chanu, Xi se pomocí strategie Wei Ji (Krize a příležitost) podařilo ovládnout šíření viru a získat vítězství. V souladu se svou image silného muže Xi dosáhl rychlých územních zisků ve sporných oblastech včetně Jihočínského a Východočínského moře a východního Ladaku v Indii. Xi interně utáhl smyčku kolem Hongkongu a Sin-ťiangu, kde Ujgurové čelí intenzivním represím.

Během „dvou sezení“ ( Lianghui ), která se konala v březnu tohoto roku, Čínská lidová poradní konference (CPPCC) schválila 14. pětiletý plán (2021-25) a představila Xiovu vizi 2035. Mezi hlavní témata patří upřednostnění kvality růstu, dosažení společné prosperity, povznesení čínské vedoucí roli v globálním vládnutí a řízení velmocenské rivality se Spojenými státy.

V čínské ekonomice se počítá s velkou revizí, protože zavádí systém dvojího oběhu, který podpoří domácí spotřebu a vytvoří novou poptávku a sníží závislost na zmenšujících se exportních trzích.

Dnes je Čína druhou největší světovou ekonomikou s HDP 14 bilionů dolarů, má největší devizové rezervy, je největším obchodujícím státem, pokud jde o zboží, a má druhou největší armádu – to jsou pro CPC pozoruhodné úspěchy. Nikdy ve své historii nebyla Čína svědkem takové prosperity. I v důsledku pandemie Covid zaznamenala čínská ekonomika v prvním čtvrtletí roku 2021 růst o 18,3 procenta.

Skóre Si Ťin-pchinga za posledních devět let je silným argumentem pro hledání obnoveného mandátu – „třetího funkčního období“ – na 20. kongresu strany příští rok. Xi však jezdí na drakovi, který je navenek impozantní, ale vnitřně křehký. Uvědomuje si, že pokud by se jeho politika zvrtla, mohlo by to pro něj i pro KSČ znamenat existenční krizi.

Xi vsadil na riskantní podnik a povýšil se do ligy Maa a Tenga, ačkoli jako Princeling ke kmeni nepatří. Pokud se mu podaří zavést Čínu do ‚nové éry‘, pak podle čínské klasiky z 11. století ‚The General Mirror for Aid of Government‘ (Cu Chi Tang Qian) by Xi mohl být nazýván ‚Císařem‘.

(Autor je válečný veterán, bývalý zástupce náčelníka štábu integrované obrany a působil jako přidělenec obrany v Číně. V současnosti je profesorem strategických studií a mezinárodních vztahů.)

Sdílej Se Svými Přáteli: